PŮVOD NÁZVU, SLÁVY A ROZŠÍŘENÍ NÁRODA SLOVANSKÉHO (1601)
Tato kniha byla původně vydaná v italštině r. 1601. Její překlad uviděl světlo světa v ruštině r. 1722 a od té doby čekala na svůj čas. Je to jednoduše zázrak, že se dožila našich dnů, že neshořela na vatrách katolické církve a že máme dnes možnost ji číst! Je doslovně senzací, protože svědčí o reálných událostech: o tom, že ze slavného slovanského národa pocházely nejsilnější národy, o tom, jakým zemím, královstvím a provinciím slovanský národ v Evropě, Asii a Africe vládl, o tom, s kým bojoval.
Vypravuje o tom, že v západní Evropě se používala staroslovanská hlaholika, o Slovanech Gétech, o Amazonkách (ženách Kozáků) a mnohem více. Tato kniha, ačkoliv byla napsaná za použití západoevropských materiálů, je proto zvláště cenná. Už v té době zaujala postoj, který byl v rozporu s oficiálním postojem katolické církve, třeba že ji napsal hlavní opat Raguzský, tj. člověk, který zaujímal vysoké církevní postavení.
K naší lítosti, dnes je to historická kniha, jakých se zachovalo jen velmi málo. Ačkoli se na ni, jako na zdroj, mnozí odvolávají, nikdo ji až do našich dnů nemohl pročítat a už vůbec ji porovnávat s jinými historickými zdroji. Nuže tedy zaradujme se i za naše Předky a uctěme si je!
Velikou radostí je, že taková vzácná kniha se uchovala do dnešních dnů. Nyní už víme, že podobné knihy se v západní Evropě úmyslně ničily, stejně jako i v carském Rusku za panování Romanovců. Seznam zakázaných knih začala sestavovat katolická církev ve Vatikánu r.1559. Knihy, které se dostaly do tohoto seznamu, byly po celé Evropě v polovině 16. století zničené. V Rusku se mnoho knih ničilo v 17. století.
Tato kniha, jak píše sám hlavní opat Raguzský- Mauro Orbini, byla sestavená z mnoha jiných historických knih a napsaná v italštině. Na titulní straně knihy se dá přečíst, že Orbini byl hlavním opatem Raguzským, tj. zaujímal vysoký církevní post v městě Raguza. Město Raguza dodnes existuje na Sicílii v dnešní Itálii. Je potřeba dodat, že Raguza se jmenovalo i balkánské město Dubrovník. Ale protože kniha byla napsaná v italštině a i sám Orbini v textu uvádí, že použil historické zdroje z italských knihoven, můžeme předpokládat, že nejpravděpodobněji byl opatem v italské Raguze.
Tedy kniha byla sestavena z mnoha historických knih a vydaná r. 1601 v italštině, r. 1722 byla přeložena do ruského jazyka a vydaná v Rusku za panování Petra I. Od té doby ji nikdo znovu nevydal. Protože v Rusku byla kniha vydána na přímý příkaz Petra I., očividně na něho hluboce zapůsobila a proto i zázrakem v Rusku přežila do dnešních dnů. Ačkoli se dnes považuje za výjimečnou senzaci, v té době takovou ani zdaleka nebyla, nakolik očividně existovalo mnoho starších historických zdrojů.
O čem vlastně tato kniha je? Citujme Orbiniho:
„Slovanský národ ozbrojený svými zbraněmi, dobře, že neovládl všechny národy ve Vesmíru: ovládl Asii i Afriku, bil se s Egypťany i s Alexandrem Velikým, pokořil si Řecko, Makedonii, Ilýrskou zemi, ovládl Moravu, zem Šlenskou, Českou, Polskou i s pobřežím Baltského moře, přešel Itálii, kde mnohokrát bojoval proti Římanům.
Někdy byl poražen, jindy bijíce se v boji velikým smrtelným krveproléváním odpovídal Římanům, nejednou bijíce se v boji, rovným byl.
Nakonec si pokořil Římskou Říši, ovládl mnohé její provincie, zničil Řím, učiniv císaře římské svými daňovými poplatníky, což na celém světě žádný jiný národ nedokázal.
Ovládl Francii, Anglii a ustanovil panování v Hispánii, ovládl nejlepší provincie Evropy a z něho, vždy slavného národa v minulé době, pocházely nejsilnější národy, tj. Slované, Vandalové, Burgunďané, Góti, Ostrogóti, Rusi ale i Rasi, Vizigóti, Gepidové, Getialanci, Uverli anebo Gruli, Skirri, Girri, Melanďané, Baštarni, Peuki, Dákové, Švédi, Normani, Tengové anebo Finové, Ukrovové anebo Ukranové, Markomani, Kvádové, Frankové, Allerivové byli blízko Venetů anebo Genetů, kteří obývali pobřeží Baltského moře a rozdělili se na více druhů, tj. Pomořané, Uvilci, Rulani, Uvarnavové, Obotritové, Polabané, Uvagirovové, Lingonové, Redatové anebo Radutové, Circipanovové, Kizinové, Heruli anebo Heluedové, Levbuzové, Uvilinové, Storedandové a Bricani s mnoha jinými, kteří všichni byli národ Slovanů.“
Tímto textem začíná Orbini svoji knihu. Je to hlavní závěr jeho historického bádání. Orbini v dalším objasňuje své závěry. Píše, že národ Slovanů ovládal: Asii, Afriku a Evropu. V detailech to byli: Francie, Anglie, Hispánsko, Itálie, Řecko, Balkán-Makedonie a Ilýrská zem, pobřeží Baltského moře a vůbec nejlepší evropské provincie.
Kromě toho ze Slovanů pochází mnoho evropských národů, které, jak se dnes oficiálně přijímá, nemají se Slovany nic společného. Mezi nimi: Burgunďané, tj. Obyvatelé Burgunska - země, která byla připojena k Francii v 15. století, Švédové, Finové, Góti, Východní Góti a Západní Góti (u Orbiniho Vizigóti), Góti-Alani, Dákové, Normani, Frankové anebo Trákové, tj. jednoduše Turci, Venédi, Pomořané (obyvatelé Pomoří, tj. Němci a Poláci), Britanci anebo Bretónci (u Orbiniho Bricani), Avaři.
V podstatě všechna tvrzení Orbini dokladuje i jinými zdroji, například staroskandinávskými geografickými traktáty. V zásadě to Orbini v úvodu okomentoval takto: „ JEDNI BOJOVALI A DRUZÍ PSALI HISTORII.“
Orbiny dokládá:
„ Není divu, že sláva národa Slovanského nyní už není taková zřejmá, byla proslavena ve Vesmíru. Pokud by tento národ měl i dostatek lidí učených a sečtělých, tak, jako byl dominantní vojensky a vynikající ve zbrani, to by žádný jiný národ ve Vesmíru nebyl podobný národu Slovanů. A to jiné národy, které nedosáhly jeho úrovně, nyní samy sebe oslavují, ale skrz nic jiné jen proto, že předtím měli v národu vzdělané lidi.“
Letopisec v historických kronikách zachycoval svůj národně - subjektivní pohled na události a usiloval se představit svůj národ v tom nejlepším světle. Bitvy, které vyhrávala jeho strana, ačkoli nebyly vojensky důležité, opisuje živě. Jiné boje, ačkoli o hodně vážnější a rozhodující, ale které jeho národ prohrál, popisoval velmi skoupě anebo se popisu úplně vyhnul. Tento postoj je však charakteristický pro staré kroniky, které nepsali Slované. Tak jsme se sice dostali do naší doby, ale stará historie, kterou učí děti ve školách, se v podstatné míře opírá o pohled neslovanských, či dokonce Slovanům nepřátelských, cizích národů.
Doba vzniku Orbiniho knihy je druhá polovina 16. století a publikována byla r. 1601. Je to epocha dobře známého Tridenského Koncilu v Itálii, kdy katolická církev vytvořila a kanonizovala svoji chronologii a koncepci světové historie.
Orbini byl členem hierarchie katolické církve. Ale navzdory tomu jeho kniha je v protikladu s oficiální pozicí katolické církve. Znamená to, že v katolické církvi ani tehdy zdaleka ne všichni souhlasili s oficiálními postoji. Orbinimu bylo jasné, že postoj k jeho dílu bude spíše zamítavý a proto přímo v knize uvádí: „ A když někdo z jiných národů bude chtít tuto pravdu z nenávisti překroutit, odvolávám se na svědectví historiků, jejichž seznam přikládám. Tito mnoha svými díly o tomto všem svědčí“. A tu přicházíme k důležitému bodu.
Při překladu knihy do ruštiny v 18. století, překladatelé očividně upravili seznam. Seznam historiků a jejich díla, tj. prvotních zdrojů historických údajů, které Orbini přiložil v abecedním pořadí, v ruském překladu z nějakého důvodu končí písmenem M a to ve středu strany, dokonce za čárkou. Zbytek seznamu nenávratně zmizel. Za čárkou, jakoby se nic nestalo, Orbiniho text plynule pokračuje.
Seznam je však zajímavý i něčím jiným. Všechna jména, ze kterých je sestaven, jsou dnes neznámé. Kde zmizely všechny tyto knihy? Orbini je ještě koncem 16. století použil, protože byly k dispozici ve „velké knihovně nejsvětlejšího knížete Dubrinu Pezarského“, která byla umístěna v „ samotném centru Itálie“. Že by všechny shořely během požáru? Orbini vzpomíná jména i dvou, zjevně ruských, historiků: Jeremeja Rusina a Ivana Velkého Gótského. Dnes již ani o jednom z nich nic nevíme!
Co je zajímavé, Orbini se neodvolává na žádného z dnes uznávaných historiků, jakým je například letopisec Nestor a jeho „ Pověst Vremenných let“. Ačkoli seznam historiků v překladu končí na M, nikde v textu knihy se takové dílo nevzpomíná ani jednou. Už při letmém pohledu na začátek seznamu historiků (obrázek), je viditelná poznámka na začátku, že v podstatě jde o historiky, které římská církev neuznává, i když v podstatě ne kvůli popisu historie, ale z důvodu neuctívání církve samotné. Nuže, co se s nimi stalo? Odpověď je každému jasná.
Zajímavá je i ta část knihy, kde se píše o používání bukvice v Západní Evropě: „ i samy Princezny Norické používaly slovanské bukvy v národních písemnostech, jak je to i vidět v chrámu sv. Štefana ve Vídni“.
Při výpočtu hranic slovanského panství Orbini mezi jiným informuje, že ruskou provincií je i Jugarie anebo Jugra, tj. Maďarsko. Orbini dodává, že je to vlast Hunů. Popisuje, jak Rusové pod vedením Atily „ si pokořili nejkrásnější evropské země“. Sigizmund Herberstain psal o tom samém.
Orbini vzpomíná i antické vojenské pochody Slovanů: „ V té době, kdy Pompeus Velký bojoval proti Mitridatovi, králi Pontskému, Rusi ( Orbini objasňuje, že Moskevčané) pod velením svého vládce Tasovaza anebo Tazia, porazili Pontského krále jako spojenci Římské Říše...“
V knize je i velmi zajímavá informace o Amazonkách, „ slavných vojačkách slovanských“. Dnes se Amazonky považují za jakési zamlžené hrdinky starých mýtů. Některé středověké zdroje přímo hovoří, že jméno Amazonky se používalo na Kozáčky, tj. ženy Kozáků, anebo jinými slovy, ženy Gótů.
Kniha Maura Orbiniho rozhodně obsahuje množství důležitých a zajímavých informací. Z našeho pohledu jen potvrzuje tvrzení Slovansko-Árijských Véd o jednotném původu bílé rasy. Ještě ne tak dávno o tom v Západní Evropě svědčilo i mnoho knih....
Území prokazatelně obývané Slovany v období od 6. do 9. století.