Severní vítr (Hyperborea).
Legenda o uctívané Severní Zemi Slovanů-v řeckých zdrojích nazývaná Hyperborea-je dostatečně známá, dokonce je možné říci, že v ezoterických kruzích se s ní pracuje poměrně často.
Dnes si povíme něco z této oblasti, tedy přesněji, něco ze života člověka, který se jejím hledáním dostal velmi daleko. Nakonec za své poznání zaplatil životem-ale dnes můžeme říci, že mohlo jít i o úplně jiné souvislosti. Tajné služby nejednou odstraňují z pole vnímání veřejnosti takové lidi, kteří svým působením mohou nežádoucím způsobem ovlivňovat masy. Někdy fyzickou likvidací, jindy procesem a popravou, ale nejednou i imitací jednoho či druhého. Tuto otázku se nebudeme snažit zodpovědět.
Jednou z oblastí, která tvořila někdejší Hyperboreu je území, které se dnes jmenuje Laplandia v Ruské federaci. V roce 1922 po břehu spícího laplandského jezera Seid přecházela skupina vyčerpaných lidí. Tato část Kolského poloostrova patří mezi nejnepřístupnější dodnes.
Už se blížil večer, začínalo se stmívat. Bylo třeba si pospíšit. A tu se najednou v dálce, v paprscích zapadajícího slunce objevila hora. Na její strmé, kamenné stěně se jasně rýsovala vysoká-okolo 100 m velká-postava člověka se široce rozpaženýma rukama. Tak Alexandr Barčenko poprvé na vlastní oči uviděl to, k čemu se snažil dostat po celý svůj život.
Před Barčenkem se objevila neoddiskutovatelná stopa této prastaré a dávno z povrchu Země zmizelé Kultury, kterou antičtí autoři nazývali Hyperboreou. Název obsahuje odkaz na její umístění: za Boreou, tj. Severním Větrem, tedy prostě na Severu.
Zdálo se, že všechny síly Země a Vesmíru se postavily do cesty hrstce odvážlivců, kteří se rozhodli odhalit jedno z nejkultovnějších tajemstvích dějin. Saamové-místní průvodci, Laparové -jim s hrůzou rozmlouvali pokračování v cestě. Na cestě zpět jim dokonce nápor větru skoro potopil jejich loďku. Doslovně fyzicky cítili nebezpečný odpor jakýchsi neznámých přírodních sil. Ale navzdory tomu odhodlaně pokračovali k cíli.
V deníku jednoho z účastníků této expedice-Alexandra Kondiajna, vědce, astrofyzika-blízkého přítele Barčenka, který nakonec s ním sdílel jeho nešťastný osud, čteme:
„ 10/IX. „ Staříci“. Na bílém, jakoby vyčištěném pozadí… jasně vidět gigantickou postavu, která svými tmavými konturami připomíná člověka. Motovský záliv je neuvěřitelně, překvapivě krásný. Třeba si představit úzký koridor široký 2-3 versty (pozn.: versta je stará ruská míra), zprava i zleva ohraničený gigantickými skalními stěnami vysokými do 1 versty. Šíje mezi těmito horami, které ohraničují záliv, je porostlá divným lesem- jedlí, překrásnou jedlí, vzrostlou, vysokou 5-6 sáhů, podobná jedli z tajgy.
Všude okolo jsou hory. Podzim obarvil kopce porostlé listnatými stromy-různé břízy, osiky, olše. V dáli… jsou rozložené rokliny, mezi kterými se nachází jezero Sejd. V jedné z roklin jsme uviděli záhadnou věc. Vedle sněhu, který sem tam pokrýval svahy rokliny, byl vidět žlutě-bílý sloup, vedle kterého byly kamenné kostky. Na druhé straně hory bylo vidět ve výšce asi 200 sáhů gigantickou jeskyni a vedle něco jako sklep…
Večer, po krátkém odpočinku jdeme na jezero Sejd. Bohužel jsme tam došli až po západu slunce. Rokliny už byly pokryté sivou mlhou. Kontury „Staříka“ se smutně rýsovaly na bílém stropě hory. K jezeru, přes Tajbolu vede překrásný chodník. Přesněji, je to široká, průjezdná cesta, která se dokonce zdá zpevněná.
Na konci cesty se nachází nevelká vyvýšenina. Všechno vypadá tak, že v dávné minulosti byl tento háj vyhrazen a vyvýšenina na konci cesty sloužila jako kultovní místo před „Staříkem.“
Alexandr Vasiljevič Barčenko ( 1881-1938) je jednou z nejtragičtějších a zároveň nejzáhadnějších osobností 20. století. Byl nositelem Velkého Tajemství, které si-podle všeho-odnesl navždy na druhý svět. Bylo vykonáno několik pokusů, aby pro potomky zůstala alespoň nějaká informace. Dokonce se podařilo přesvědčit popravčí, aby bylo vykonání rozsudku smrti o nějaký čas odloženo. Odsouzený na smrt dostal papír a tužku, aby mohl popsat, co věděl. Po dopsání výpovědi ho hned na druhý den zastřelili.
Rukopis byl okamžitě uschován a to dokonce tak, že od té chvíle o něm nikdo nikdy neslyšel. Vymysleli dokonce i legendu, bohužel, všechno se ztratilo. V tragickém roce 1941, když Němci přišli k Moskvě, byla potřeba všechny archívy NKVD spálit. Ne všichni však tomu uvěřili.
Nyní můžeme jen hádat, co v tom ztraceném rukopise bylo. Ale ve všeobecnosti se můžeme něco dozvědět i tak. Před revolucí, totiž Barčenko mnohé ve svých románech popsal: jeskyně v Himalájích a na ruském Severu, podzemní prostory plné hlubokých tajemství světových kultur a civilizací, zazdění poustevníci a jiné. Některé Barčenkovy knihy byly zveřejněny v roce 1991 jeho příbuznými-synem a vnukem. Barčenko v polofantastických románech popisuje všechno tak, jako kdyby to viděl na vlastní oči. Ale ve skutečnosti kdo ví, co opravdu viděl či neviděl?
V protokolech z výslechů se na Ljubljance dochovalo jeho přiznání, před revolucí se mu podařilo navštívit nejednu zámořskou zemi s komerčními cíli. A po revoluci organizoval expedici na Kolský poloostrov s cílem najít pravlast člověčenstva. A aj našel, vždyť cestu naplánoval tak, jako by přesně věděl, co a kde má hledat.
V tomto Univerzálním Poznání leží celá podstata. Protože toto Poznání je tajné, kultovní, ezoterické a navíc prastaré. Takové Poznání měl i Nikolaj Rerich, který společně se ženou a syny připravoval expedici na Altaj, do Tibetu a Himalájí. Tam, v Centrální Asii, hledal Rerich ve skutečnosti to samé, co Barčenko v ruské Laplandii. Podle všeho se i řídili tím samým zdrojem informací, který pochází ze zednářských, či dokonce starších, templářských archívů, které však svými kořeny pocházejí z mnohem starší epochy lidstva. Podle všeho se dokonce v roce 1926 osobně setkali v Moskvě.
Barčenko se však ještě jednou utvrdil ve svých předpokladech, když se nečekaně setkal s ruským poustevníkem-žrecem z pustých kostromských lesů. Byl to ten, který uchovává tajné poznání. Několik staletí předtím se takový neznámý stařík též z ničeho nic objevil v Petrohradě a poskytl mladému Puškinovi informace, na základě kterých mohl napsat to, co napsal. Stařík se potom tak z čista jasna „vypařil“, jak se předtím „objevil“.
Žrec-poustevník ze Severu, se v přetvářce za blázna, dostal do Moskvy, našel Barčenka a vyprávěl mu o neuvěřitelných věcech. Tato skutečnost se stala známou i Rerichovi. Barčenko následně informaci, kterou dostal, posoudil se známým buriatským etnografem Cybikovem. Cybikov byl prvním Rusem, který se ještě začátkem minulého století dostal do Tibetu v přestrojení za lámu-poutníka. Korespondence mezi Barčenkem a Cybikovem se zázrakem dochovala ve Státním archívu v Ulan-Udě.
Z dopisu A.V. Barčenka profesorovi G.C. Cybikovi z 24.3.1927:
„ …Toto moje přesvědčení bylo potvrzené, když jsem se setkal s Rusy, kteří tajně uchovávají Tradici…v Kostromské gubernii. Tito lidé jsou vůči mně značně starší co do věku a-podle mého názoru-o mnoho kompetentnější v samotné vědě a odhadu současné mezinárodní situace. Přišli z kostromských lesů v přestrojení za jakési prosté, svaté blázny (žebráky), jakoby neškodní blázni a přišli do Moskvy, vyhledali mně…Posel těchto lidí v přestrojení za blázna přednášel na náměstích proroctví, kterým nikdo nerozuměl a přitahoval pozornost lidí zvláštním oblečením a ideogramy ( pozn.: ideogram je znak obrazového písma), které nosil s sebou…Tohoto posla-rolníka Michaila Kruglova- několikrát zatkli a věznili jako politického vězně, později ho dali do blázinců. Nakonec došli k závěru, že není blázen, ale je neškodný. Pustili ho na svobodu a více ho nepronásledují. Nakonec jsem se s jeho ideogramy náhodně setkal v Moskvě i já, který dokáže číst a rozumět jejich významu.
Takto bylo navázané moje spojení s Rusy, kteří mají poznání ruské větve Tradice…Když jsem se já, opírajíce se jen o všeobecnou radu jednoho Mongola...rozhodl samostatně vyjevit před nejvíce ideologickými a nesobeckými představiteli bolševismu tajemství…., tak při mém prvním pokusu v tomto směru mně podpořili do té doby absolutně neznámí ochránci prastaré ruské větve Tradice…Oni postupně prohlubovali mé poznatky, rozšiřovali můj rozhled. A v té době…mně formálně přijali mezi sebe….“
Neuvěřitelné skutečnosti. Barčenko-a ne jen on sám, existovalo celé společenství ochránců prastarého Universálního Poznání-měl, četl a rozuměl prastarým textům, které byly napsané „ideografickým“ písmem ( pozn.: obrazové písmo). Kromě toho se zdá, že kdysi existovaly fotokopie těchto textů. Možná, že právě toto je onen tajně uchovávaný klíč, který odemyká dveře do takových tajemstvích šedého dávnověku, o jakých ještě včera nemohla snít ani jen ta nejdivnější fantazie. Jde o prastarou Tradici Ďun-Chor, což dnes představuje dobře známou Kalačakru.
Barčenko měl pevnou dějinně-filosofickou koncepci vývoje světové Kultury. Její zlatý věk probíhal v severních šířkách a trval 144 tisíc let. Skončil před 9 tisíci lety odchodem Indoárijců na Jih, v čele s vůdcem Ramem-hrdinou velkého indického eposu Ramajana. Mělo to vesmírné příčiny-při pozitivních vesmírných vlivech probíhá rozkvět Kultury, při neblahých Kultura upadá a nastupuje Civilizace. Kromě toho Vesmírné Síly způsobují na Zemi periodické „potopy“, které zasahují souše a promíchávají rasy a etnika.
Barčenko se řídil těmito principy a dokázal zorganizovat expedici, která v roce 1922 prozkoumávala pusté oblasti Kolského poloostrova. Jejím hlavním cílem-přesněji tajným podcílem-bylo hledání stop dávné Hyperboreje. A tohoto cíle expedice dosáhla.
Našli nejen gigantickou postavu člověka s rozpaženýma rukama, ale i do pravého úhlu vytesané granitové balvany a na vrcholu hor a v močálech i pyramidy. I zpevněná místa tundry-pozůstatky prastaré cesty v těžko přístupných místech, tam, kde cesty jako takové vůbec neexistují.
Členové expedice se vyfotografovali u vchodu do chodby směřující do podzemních prostor, která vedla velmi hluboko. Nakonec se rozhodli chodby nezkoumat, protože zažili tajemný odpor přírodních sil. Nakonec se jakýmsi talismanem cestovatelů stal „kamenný kvítek“ s vyobrazením „lotosu“ (?). Barčenko měl velké znalosti, ale neměl právo říci vše svým spolucestovatelům.
Bohužel, výsledky expedice se nedostaly na veřejnost. Byly utajené a zmizely v archívech tajné služby. Barčenko měl extra senzitivní schopnosti. Zaobíral se otázkami přenosu myšlenek na dálku. Ve skutečnosti na Kolském poloostrově působil s mandátem Institutu výzkumu mozku a s osobním souhlasem akademika V.M. Bechtěrejeva. Spolupracoval i v orgánech státní bezpečnosti, kde sestavil a vedl vrcholně tajné laboratoře okultního výzkumu.
Ale ani to není všechno. V roce 1926 Barčenko na základě osobního rozkazu Dzeržinského vedl vrcholně tajnou expedici do jeskyní Krymu. Jejím cílem bylo to samé: hledání pozůstatků prastarých civilizací, které-podle koncepce ruského vědce- měly Universální Poznání.
Ale Barčenko hledal více. Předpokládal, že prastaré civilizace ovládaly tajemství štěpení atomu, poznaly jiné zdroje energie, jakož i měly prostředky na psychologické ovlivňování lidí. Důkazy o tom nezmizely, dají se najít v zašifrované formě a rozkódovat. Toto vysvětluje i přímý zájem o něho i ze strany Dzeržinského osobně. Že by našel nevyvratitelný důkaz? Nuže, odpověď je za sedmero pečetěmi. Tajné služby vždy uměly uchovávat svá tajemství.
Barčenko však nevylučoval ani možnost existence dávných kontaktů mezi prastarou lidskou Kulturou a mimozemskými civilizacemi. Z této oblasti měl určité, konkrétní informace. Jedním z tajných cílů kolské expedice, bylo hledání tajemného kamene, který měl pocházet z Orionu.
Tento kámen by měl být schopný akumulovat a přenášet psychickou energii na libovolné vzdálenosti-čímž je schopný realizovat přímý kontakt s mimozemskými civilizacemi. Toto by umožnilo majitelům takového kamene dosáhnout poznatky o minulosti, současnosti i budoucnosti. Tato otázka zajímala i akademika Bechtěrejeva. V každém případě, Bechtěrejev věděl o záměrech Barčenka a také mu přikázal, zvláště zkoumat jev záhadného „ meriačení“. Jde o zvláštní trans, do kterého padali Seveřané, domorodci masově, z různých příčin-včetně působení šamanů.
Mohla by se vynořit otázka, jestli to všechno není jen jakýsi vtip anebo výmysl. Ale věru ne. Vždyť ne náhodou staří autoři-včetně nejznámějších antických historiků-naléhavě hovoří o severním létajícím národě, Hyperborejcích. Takto i je- bez ironie-ale podrobně, popisuje i Lucianus Samosatensis.
A může vůbec existovat něco takového, aby prastaří obyvatelé Arktidy ovládali technologie létání? Ve prospěch tohoto faktu hovoří i množství zobrazení různých létajících přístrojů. Například obrázky z Oněžského jezera:
Mezi nimi je pravděpodobně i zobrazení létajícího Hyperborejce:
Lidové pohádky a pověsti rovněž zanechaly nemálo stop, či už to jsou sedmi (původně devíti) mílové boty, létající koberec, čarodějnice na koštěti a podobně.
Helénský sluneční bůh Apolón-zrodila ho titanka Leto ( že by náhoda se Slovanským Letom?) v Hyperboreji-který dostal na základě svého místa narození jeden z hlavních atributů schopnost neustále navštěvovat svoji dalekou vlast. Zachovalo se několik zobrazení Apolóna, letícího k Hyperborejcům.
Zajímavostí je, že při tomto vyobrazení Apolóna zvolili pro antickou symboliku absolutně netypické zobrazení okřídlené platformy.
Problematika minulosti našeho původu není ani náhodou taková primitivně přímočará, jak nám ji úporně podávají cizinci. Ale kromě nás ji nikdo nepotřebuje. Nemůžeme „zahodit“ naše Předky, neboť bez nich bychom tady jednoduše nebyli. Postavíme se na ně do šiku a nebo zaspíme v očekávání nicoty? Rozhodnutí je na nás.
01.05.2018